Pochva na meč pro šlechtice z roku 1375

foto https://www.facebook.com/tarasqeuese
foto https://www.facebook.com/tarasqeuese

Některé zakázky trvají od zadání do realizace déle než jiné. Koncem roku 2019 mě můj kamarád Obenda poprosil o pochvu na jeho meč, a jediné zadání znělo, aby byla krásná, dobová a červená. 

Přesto, že už máme za sebou výrobu mnoha pochev na meče, a to včetně těch s dřevěnými jádry, většinou nebyl dostatek času na dodatečný výzkum a tak jako mnoho jiných výrobců jsme opakovali známé věci, nebo zadání zákazníků.

Tentokrát ale dozrál čas na něco lepšího :) Po zkoumání obrazové dokumentace ze svých zásob i pinterestu jsme došli k závěru, že ty pochvy pro dané období, pokud nejsou omotané opaskem a přidržovány rukou, tak u rytířského pásu tak nějak levitují. Otázka zní - jak to dělá, že neupadne... 

Po dalším procházení obrázků a konzultacích s těmi, kdo jsou v nošení mečů přeci jen zkušejnější než já (tímto děkuji Johannis Vartemberk z Doby Karlovy) jsme zjistili, že nelevitují, ale mají řemínek. Na náhrobku Gottfrieda IV. von Arnsberg, z roku 1371 je tento krásně vidět, a posunuli jsme se zase trochu dál. Kovový závěs na jmenovaný řemínek pak vyrobil a sletoval můj muž, zdobení už zase nechal na mě.

Po vyřešení prvních technických detailů přišel na řadu rainguard. Porovnáváním obrazů a názorů okolí je spodní i vrchní rainguard pro dané období srovnatelně použitelný. Na náhrobcích ze stejné doby se v mnou porovnávané skupině vyskytovaly stejně často a vzhledem ke stavu meče mi přišlo lepší investovat do pouzdra než do meče samotného. Došlo tedy na spodní variantu. U té jsem pak vycházela v konstrukci z nálezů (Schnack 1998; Wywrot-Wyszkowska 2008)

Zdobením jsem pak pokračovala pomocí tepání do kůže. Tepání do kůže je pro pochvy na meče poměrně časté. Už ve fundusu z Leidenu (který je celý datován do let 1300-1330 - van Driel Murray 1980; 1990, 2017) je i přes městské prostředí dílny pro výrobu pochev na meče z celkem 137 kusů 28 zdobených jednoduchými tepanými nebo rytými motivy. V souboru ze Schleswiku je potom zdobených 20% nálezů z celkového počtu 155 kusů pro období od 11. do 14. století s hlavním záběrem pro století 13. a 14. Zdobené pochvy na meče se pak nachází i na jiných místech (Lund - Blomqvist 1938; Kolobrzeg Wywrot-Wyszkowska 2008 a dalších.) Na sochařské výzdobě je zdobených kusů hojně. 

Vzor pro tepání jsem vlastně vybrala už dřív, a tak trochu omylem. V Opatovickém Breviáři ze 70.let 14. století mě nadchl florální vzor orientovaný do kosočtverce. Ten ale vzhledem ke tvaru nebylo vhodné použít na jiné projekty (brašničky... ) a tak ležel v šuplíku a čekal na svůj den. Na několika sochách, včetně zmiňovaného Gottfrieda von Arnsberg dělení vzoru tímto směrem je, a tak nezbylo než ho tam vsadit. 

Vzhledem ke komplexnímu výzkumu z Leidenu (van Driel Murray 1980; 1990, 2017) víme, že se dřevěná jádra a kovové části pochev poměrně hojně recyklovaly k dalšímu použití, a jen zřídka zahazovaly (a jestli, tak jinde... v Leidenu se našlo v poměru k 137 kusům kůže jen velmi málo dřevěných jader což nasvědčuje jejich znovupoužití nebo spálení) Kůže i nese stopy strhávání z pevného podkladu. Stejně tak lze u některých najít stopy textilní mezivrstvy pro zpevnění celého kusu. Podobná souvrství potvrzují i nálezy z Neumunsteru (Geibik 1991) nebo např. Gdaňsku (Samsonowicz 1982; Nadolski 1955).

Proto jsem dřevěné jádro nejprve potáhla textilem, potom tepanou kůží, přišila spodní rainguard a následně sešila celou zadní stěnu. Nákončí je znovu z rukou mého muže.

Ve výzkumu pokračujeme, a kdyby někdo zase toužil po tepaném pouzdře na meč, rádi se do něčeho takového pustíme :)